Mluvte pravdu! Řekněte našim lidem, že Německo nám dluhuje biliony korun za dosud jím nezaplacené reparace, kdežto my Německu vůbec nic 1

"Z Československa byly po druhé světové válce odsunuty asi tři miliony Němců. Požadavky Sudetoněmeckého landsmanšaftu určuje dokument nazvaný 20 bodů, který organizace schválila a přijala v roce 1961. V něm Sudetoněmecký landsmanšaft formuloval hlavní cíle své politiky, kterými jsou právo na vlast a sebeurčení a snaha řešit sudetoněmecký problém v rámci evropských politických struktur.

Ve „20 bodech“ se například uvádí, že sudetští Němci byli v roce 1918 začleněni do Československa proti své vůli a právu na sebeurčení. Další křivdou podle sudetských Němců je vydávání tehdejšího Československa za národní stát Čechů a Slováků, ačkoliv v něm žilo pouze dva milióny Slováků proti 3,5 miliónům „menšinového“ německého obyvatelstva. Sudetští Němci se podle tohoto dokumentu také nikdy nesmíří s „vyhnáním“ ze „své staletí trvající vlasti“.

V případě majetkových nároků požadavky sudetských Němců nejsou striktně dané. Sudetoněmecký landsmanšaft sice ze svých stanov vypustil zmínku o usilování o vrácení majetku, který byl sudetským Němcům při poválečném odsunu z Československa zkonfiskován, ovšem otázka odškodnění zůstává otevřená. Záleží na každém představiteli ať už landsmanšaftu, nebo členech bavorské vlády (patrona sudetských Němců), jak otevřený v této otázce je. Například Edmund Stoiber, bývalý bavorský premiér, trval na tom, že česká vláda musí řešit odškodnění za „vyhnání“.

V oficiálních dokumentech Sudetoněmeckého landsmanšaftu se používá termín „sudetoněmecký majetek“. Ten však byl po druhé světové válce zkonfiskován jako nepřátelský majetek občanů „třetí říše“ pro účely válečných reparací na základě Postupimské dohody. Lidé měli náhradu požadovat po německém státu."

"Bod 13. Od spolkové vlády očekáváme, že nikdy nepřijme vyhnání a vyvlastnění 3 milionů německých státních občanů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a že naopak bude jejich práva v každém směru účinně zastupovat. To platí též v případě navázání diplomatických styků s Československem."

"Bod 14. Naše politické úsilí se zakládá na právu na domov ("Heimat") a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisIe na sporné mnichovské dohodě z r. 1938."

"Bod 15. Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení. Poměry v Evropě – též mezi Spolkovou republikou Německo a Československem – mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno."

"Bod 16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem."

K uvedeným bodům můžeme říci, že dodnes tzv. sudetoněmecký landsmanšaft (SL) mluví o svém právu na vlast, na původní vlast, o právu na sebeurčení a o tom, že "o osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem."

Ve stručnosti můžeme říci, že tzv. sudetoněmecká národnostní skupina nikdy právo na sebeurčení neměla. Nebyla národem, ale národnostní menšinou. Žádné národnostní menšině právo na sebeurčení nepříslušelo.

Tzv. sudetští Němci byli po válce na základě rozhodnutí vítězných mocností přesídleni do Německa s cílem, aby splynuli s ostatním německým obyvatelstvem. V mezinárodním právu nelze najít žádné ustanovení, které by zakládalo jejich právo na původní vlast a jejich návrat do ní.

Sudetoněmecký landsmanšaft si práva, která jsou obsažena v programu 20 bodů sám sobě nadělil a nyní se snaží přesvědčit i ostatní, že toto právo existuje. Germanofilové a sudetomilové jsou v tomto s ním zajedno.

II. "V případě majetkových nároků požadavky sudetských Němců nejsou striktně dané. Sudetoněmecký landsmanšaft sice ze svých stanov vypustil zmínku o usilování o vrácení majetku, který byl sudetským Němcům při poválečném odsunu z Československa zkonfiskován, ovšem otázka odškodnění zůstává otevřená. Záleží na každém představiteli ať už landsmanšaftu, nebo členech bavorské vlády (patrona sudetských Němců), jak otevřený v této otázce je. Například Edmund Stoiber, bývalý bavorský premiér, trval na tom, že česká vláda musí řešit odškodnění za „vyhnání“. (Citace z předmětného článku)

Uvedená tvrzení jsou velmi vzdálená od pravdy. Otázka odškodnění "sudetských Němců" vůbec nezáleží na představitelích SL nebo na nějakém bavorském ústavním činiteli. Jde o povinnost SRN zaplatit nám reparace. Proto je nutné jednat o reparacích nikoliv s landsmany a bavorskými činiteli, ale přímo s vládou Německa.

Jaká je pravda? Československo bylo jedním ze signatářů Pařížské reparační úmluvy. Z ní vyplynula povinnost, abychom německý majetek konfiskovali, a to tak, aby se nemohl vrátit do německých rukou. Podle příslušného ustanovení uvedené úmluvy Československo nemuselo hodnotu konfiskovaného německého majetku odečíst ze svého reparačního účtu.

Proto je otázka "odškodnění sudetských Němců" definitivně uzavřená. Je ostudou, že tuto skutečnost před našimi lidmi skrýváme a nadto se někteří písálkové snaží uvedený fakt zpochybnit a "odškodnění sudetských Němců" dát na program dne, v němž by samozřejmě nebyly reparace, které nám mají Němci zaplatit. Reparacemi se bude zabývat zvláštní článek, který nám reparační tématiku osvětlí.